Věnuje se hráčům v důležité fázi jejich fotbalového vývoje, kdy si nejen zdokonalují své dovednosti, ale zároveň si budují vztah ke sportu a týmové spolupráci. V rozhovoru jsme se ho zeptali na jeho trenérskou cestu, přístup k hráčům i na to, co považuje za klíčové při jejich dalším rozvoji.

Co vás přivedlo k tomu stát se trenérem mládeže?
Musím říct, že touhu trénovat mám opravdu dlouho. Je to spojení práce s lidmi, organizace, analytiky (tu někdy přeháním) a hlavně fotbalu! Navíc jedu ve svém fotbalovém životě v přirozeném vývoji.

Nejdřív jako hráč být nejmladší v kabině, pak nějak v průměru, na konci nejzkušenější a nejukecanější, pak kapitán, pak hrající asistent, pak hrající trenér. Hraní už věším na hřebík, tak jen uzavřu kruh.

Uvažoval jsem ve svém profesním životě i o kariéře učitele, takže trénování je taková přirozená vzdálená sestřenice - pro mě ideální.

Co vás na trénování dětí nejvíc baví nebo motivuje?
Baví mě zlepšovat mladé naděje a přispět k jejich vývoji. Nejde ale jen o fotbal, jde o to, abychom z toho měli radost, zábavu, udělali si ze sebe srandu a rostli nejen jako fotbalisti, ale i jako lidi. Teď si myslím, že se nám to daří, což mě baví a zároveň motivuje do další práce.

Jak důležitá je podle vás spolupráce s rodiči?
Elementární. Bez nich to přeci nejde, stejně jako bez hráčů. V našem věku (U12, nově U13) je možná občas nutné připomenout, že dáváme přednost vývoji před výsledky, což je asi největší třecí plocha. Myslím ale, že už snad si na to rodiče zvykli :-)

Kromě rodičů ještě musím zmínit trenérské kolegy, protože bez dobrého nastavení v realizačních týmech to taky nejde. Ať už to jsou trenéři jakékoliv kategorie, tak je super, že s každým se dá vyjít a já všem děkuji, že se na výchově podílejí.